Čtyři roky se v Andree hromadil strach, stres, nejistota. Bojovala s rakovinou prsu, ale přicházely i další životní zkoušky, až se psychicky sesypala. „Začala jsem psát, abych ze sebe dostala všechnu tu špínu a hnus,“ říká Andrea Kábelová, jejíž zpověď právě vychází pod názvem Veselá svině s račicí a depkou.
Kdy přišel ten moment, že jste se rozhodla ze všeho vypsat?
Bylo to na naléhání mé psychiatričky. Nápad psát vznikl u ní v ordinaci jako reakce na její naléhavou radu, abych svou léčbu deprese nestavěla výhradně na lécích. Navrhovala, abych docházela na psychoterapie, ale to jsem nechtěla.Jakmile jsem díky antidepresivům získala zpátky kontrolu nad svým rozumem, chtěla jsem, ostatně jako vždy ve svém životě, rozhodovat o sobě sama. Psychoterapii vnímám jako jistou formu manipulace. A jestli něco doopravdy nesnáším, tak to, když se někdo snaží kýmkoli manipulovat. I kdyby to bylo pro jeho dobro.
A tak jste hledala vlastní cestu?
Ano. A měla jsem ještě jeden důvod: znáte takové ty lidi, kteří vám svým vyprávěním vysají všechnu pozitivní energii? Takové ty lidské mozkomory? Nechtěla jsem se stát jedním z nich. Proto jsem zvolila psaní, protože v tom jsem dobrá a mé chandry tak nikomu neubližovaly.
Proč přišla deprese ve chvíli, kdy byl váš boj s rakovinou podle lékařů už vyhraný?
Když jsem si po čtyřech letech intenzivní léčby už bláhově myslela, že je to za mnou, dozvěděla se stejnou diagnózu moje máma. Samo o sobě to bylo šílené. Navíc jsem se i já musela podrobit genetickému vyšetření, které by potvrdilo, nebo vyvrátilo, zda stejná nemoc u matky a dcery je, či není způsobena genovou mutací. Výsledky tohoto vyšetření trvají i půl roku… Čekal mě půlrok neskutečných nervů: bála jsem se o mámu a děsila se, zda se mutace potvrdí, či nikoliv. Pokud by se potvrdila, musela bych se podrobit stejné operaci jako Angelina Jolie – odnětí obou prsou, dělohy a vaječníků. A aby toho nebylo málo, navrtala jsem se do komunální politiky v naší obci. Se zděšením jsem po volbách 2018 začala sledovat, jak se někteří lidé, kterým jsem do té doby věřila, začali měnit. Potýkala jsem se s docela nechutným podrazáctvím, falešností a ignorantstvím principů, kterým věřím, kterými jsem se při práci místostarostky chtěla řídit.
Stresy se sečetly a nastoupila antidepresiva a terapie psaním?
Jakmile jsem se jakžtakž vzchopila, usoudila jsem, že kromě zobání antidepresiv potřebuji i nějakou formu psychoterapie. Vyrůstala jsem na Slovensku, kde existuje libozvučné rčení: Ísť sa vyspovedať bútľavej vŕbe, česky něco jako jít se vypovídat do vykotlané vrby. Tak jsem šla…
Pomýšlela jste na knížku od samého začátku?
Na mysli jsem měla jediné: dostat ze sebe všechnu špínu, hnus a zároveň jsem si chtěla ty čtyři roky zmatku utřídit v hlavě. Provést totální očistu. Obrazovka mého notebooku se mi zdála jako bezpečné místo, kam bych mohla veškerý svůj temný odpad uložit. Přišla mi jako správně vykotlaná vrba.
Jste novinářka, předtím vás nenapadlo si psaním ulevit – třeba na blogu?
Chtěla jsem s ním začít hned, jakmile mi sdělili diagnózu, protože jsem přišla na to, že není v lidských silách zapamatovat si vše, na co se chcete lékaře zeptat. Někdy se i zeptat stydíte, protože si myslíte, že otázka je hloupá, nechcete se před ním znemožnit. Jste natolik vystresovaní a v panice, že jste rádi, že vůbec nějak přežíváte. Snažíte se pídit po informacích na internetu, ale narazíte buď na totální krávoviny, které radí léčit rakovinu savem nebo hladovkou, anebo odborné články, ve kterých se normální smrtelník nemá šanci zorientovat, pochopit je.
Pomohla vám knížka z deprese?
Zabavila jsem se, zavzpomínala na spoustu pěkného a veselého, co jsem kdy prožila. Při psaní mi samy od sebe začaly naskakovat veselé historky, na samotný boj s račicí jsem se pokoušela hledět z nadhledu, s trochou černého humoru. Tak, jak jsem s ní celé ty čtyři roky bojovala – tvrdě a nekompromisně. Vždy jsem se snažila nepropadat panice a žalu. Zároveň jsem se pokoušela sepsat jakousi kuchařku, návod na přežití pro nemocné, ale i pro jejich blízké. Některé kapitoly mají nádech až babského poradenství, kde zmiňuji takové ty naprosto normální a přirozené věci – třeba jak se starat o ruce postižené lymfedémem, co se mi osvědčilo při ošetření spálené kůže po ozařování. Spíš jsem se však soustředila na to, abych popsala, co těžce nemocný člověk prožívá, jak na něj reaguje okolí, jak může reagovat on.
Co byste poradila nejbližším, jak mají o nemocného pečovat?
Mnohdy stačí jen tu být. Neurážet se, když je nemocný protivný, být neskutečně trpělivý. Nevnucovat se za každou cenu, ale být po ruce, když je potřeba. Ono se to zdá jako strašně málo. Vypadá to, že jsou to jen takové fráze. Blízcí lidé nemocného rakovinou žijí v neustálém napětí, jsou tak strašně bezmocní vůči tomu, co se děje. Univerzální rada neexistuje. Oběma stranám bych asi doporučila, aby chvíli chodili v botách toho druhého. Aby si nemocní zkusili představit, že pro jejich partnera, děti je to obrovsky krizová situace.
Když se ohlédnete zpět, můžete poradit těm, kteří podobnou krizovou situací pocházejí, co dělat, aby léčbu zvládali a čeho se případně vyvarovat, na co se zaměřit?
Rozhodně by se měli vyvarovat pomyšlení, že to bude trvat jen chvilku a pak bude dobře. Nebude a nebude. Bude to trvat strašlivě dlouho. Jak dlouho, to si nikdo nedokáže představit. Léčba se podle mého názoru dá zvládat jen s vědomím, že si na ni budu muset vyhradit pořádný kus svého života. A pak je také důležité mít pro koho bojovat, léčit se. I kdybyste to měli být jen vy sami. Jak pravil jeden chytrý Winston: Never, Never, Never Give Up! (Nikdy to nevzdávej!)
Kdy jste si prožila to nejčernější dno?
Bylo jich tolik, že nelze určit jedno nejhlubší. Vulgárně se to dá vyjádřit dalším slovenským rčením: Na pos...ého aj hajzel spadne! U rakoviny, ale i jiných těžkých chorob, se to totiž má tak, že je stále hůř, a je to tak dlouho.
Vysvětlíte to?
Když dostanete chřipku, je vám mizerně. Bolí vás celý člověk, máte teplotu, je vám vedro, pak se klepete při zimnici, bolí vás v krku, chce se vám umřít. Nasadíte léčbu, po pár dnech už vás svaly tolik nebolí, zmátožíte se z postele, dostanete chuť k jídlu, za týden dva jste v cajku. U rakoviny je průběh přesně opačný a v pořádku nejste ani za týden, ani za měsíc, ani za rok.
Jak si má nemocný v horizontu měsíců a let bolestí a strádání udržet optimismus a víru v uzdravení?
Vím, zní to depresivně, ale když se na toto připravíte, budete s tím počítat, tak se vám nemoc bude lépe zdolávat. Pokud samotné sdělení diagnózy budete považovat za to nejhorší, co se vám mohlo stát, za dno, tak se z něj nevyhrabete. Alespoň já to tak vidím a vnímám.
Myslíte, že se může pacient vyléčit sám bez podpory okolí?
Já si svůj boj bez podpory nejbližších a přátel nedokážu představit. Ano, bojovat musí každý sám za sebe. To nejhorší jsem si musela vyžrat jen já sama. Ale pak, když jsem potřebovala nabrat další síly, vzchopit se k další zteči, byla jsem vděčná za každou i sebemenší pomoc, podporu. Ale znám lidi, kteří rakovinu před svými nejbližšími tajili a jejich volbu respektuji. Ovšem já sama bych odmítnutí nabízené pomoci vnímala jako projev nevděku. Oni ti nejbližší moc možností, jak být co platný nemocné mámě, manželce, přítelkyni…, nemají. Proto si myslím, že nechat si pomoct není projevem slabosti, ale naopak. Tomu, kdo trpí s vámi, umožníte být součástí vaší léčby, vašeho arzenálu zbraní, kterými po račici pálíte.
Co vám nejvíc v době nemoci pomohlo?
Na jedné straně to byla moje beraní zabejčená povaha – prostě musím! Nic jiného nelze dělat! Pak to byla moje ješitnost, možná až pýcha: se z toho přeci nepotento! Na straně druhé to byli mí tři chlapi v chalupě, přátelé, rodina. Měla jsem a mám velikánské štěstí na rodinu, přátele i na doktory, kteří mi nejen poskytovali nutnou léčbu, ale podpořili mě, byli na mě laskaví, hodní. Všichni se doslova mohli přetrhnout, aby mi pomohli.
Věříte, že si člověk může na rakovinu „zadělat“ svým životním stylem?
Jsem o tom sakumprdum přesvědčená. Jsou to potlačované stresy, vystavování se zátěžovým situacím, soustavným „řešením“ věcí, které nemohu ovlivnit. V kombinaci s životním stylem kavárenského povaleče, který jsem celý život vedla, byla ta diagnóza nevyhnutelnou tečkou. Tedy spíš vykřičníkem.
Změnila vás rakovina?
Nemyslím. Rakovina sice člověku obrátí život naruby, ale nezpůsobí, že by se z melancholika stal cholerik, z věčného optimisty zarytý pesimista. Původní temperamenty, povahové rysy, přístup k lidem a životu se spíš ještě víc prohloubí, než by se o 180 stupňů otočily. Jsem to stále já, taková, jaká jsem byla předtím. Jediné, co mě rakovina naučila, je říkat NE! Jsem trošku víc sobec. Ale hlavně už nejsem taková neřízená střela, která se do všeho řítí po hlavě. Víc si rozmýšlím, komu nabídnu své srdce, přátelství, a tím pádem i doživotní předplatné na mou naprostou oddanost, ochranná křídla. Je však otázkou, zda se výše uvedená proměna odehrála v souvislosti s rakovinou, nebo jsem spíš s věkem a zkušenostmi tak nějak zmoudřela avíc si vážím věcí, které jsem před tím považovala za samozřejmost. Asi to bude kombinace naprosto všeho.
Dozvěděla jste se o sobě v té krizové době něco nového?
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Jen se snažím méně hroutit z věcí, které nemohu ovlivnit a už tolik neusiluji o to, aby mě měl každý za každou cenu rád. I když jsem i předtím byla docela dost velký drsňák, tak nějak jsem ještě víc zdrsněla. Ale diplomat jsem moc nikdy nebyla a ani se ze mě rázem nestal. Dál neumím poslat lidi poslat do prd... tak, aby se na tu cestu ještě těšili. Stále jsem náročná na sebe, ale i na ostatní, a s ničím se moc nemažu. Úplně nejvíc na světě nesnáším, když se problémy vytvářejí, místo aby se řešily, a když se řeší tím, že se o nich jenom zbytečně kecá. A na špici toho mého nesnášení je nechávat problémy vyhnít: ono se to nějak vyvrbí, počkáme, uvidíme. A když bude průšvih, na někoho to hodíme! Takže je jasné, že klid se mnou nebyl a nebude nikdy.
Kdo četl vaši knihu jako první a jaká byla reakce?
Prvním čtenářem byl můj manžel, když už byla půlka knížky na světě. Já textu věřila od chvíle, kdy jsem zjistila, že tak nějak z podstaty mé povahy nevzniká ubrečené sebelitování a sebemrskačství, nadávání na zlý osud, který mi do cesty postavil račici a pak ještě i depku. Z psaní, které mělo být smetištěm nejhnusnějšího a nejutrápenějšího psychologického odpadu, vylézalo dílko, nad kterým jsem se sama bavila a smála, proto jsem chtěla pobavit i jeho.
Jak manžel reagoval?
Čtení se vzpouzel. On je ten typ člověka, který se strašně nerad hnípá v nepříjemných věcech, nerad mluví o pocitech, nesnáší hovory o nemocech, nedejbože o krvi. Ale přinutila jsem ho číst. To on oslovil nakladatelství, jestli by o vydání mojí knížky neměli zájem. Líbila se jim, stejně jako pak přátelům, kteří ji četli a říkali, že by to mohla být skvělá podpora pro nemocné rakovinou a jejich blízké. Tak jsem psala dál.
Ze zpovědi vrbě se stala kniha. Bylo třeba text nějak přepracovat?
Některé pasáže jsem trošku upravila. Říkala jsem si, že když už kniha vyjde, měla by mít i nějakou přidanou hodnotu, něco, co by se díky ní mohlo změnit. Byla bych moc ráda, kdyby kniha otevřela alespoň diskuzi o chování státu vůči těžce nemocným lidem.
O čem konkrétně?
Stát využívá zhůvěřilé legislativy k tomu, aby těžce nemocné lidi, kteří rozhodně nejsou v pracovní neschopnosti proto, že by svou nemoc simulovali, omezoval na lidských právech. Jak o tom píšiv kapitolách Hej!t sociálka! a Etika a gramatika. Mně například zakázal navštívit moji vlastní mámu. Nesměla jsem vycestovat do zahraničí. Myslím si, že teď, kdy různá omezení lidských práv v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu zakusili na vlastní kůži všichni občané, je toto téma velice aktuální.
Píšete nebo se chystáte psát něco dalšího?
Ne. Veselá svině s račicí a depkou byla mojí premiérou a moc bych si přála, aby byla zároveň i derniérou. Nechci, aby mě znovu potkalo něco tak strašlivého, z čeho bych se potřebovala vypsat. Já si neumím vymýšlet příběhy. Celý život pracuji s fakty, jako novinář zpravodajsky popisuji, co se děje nebo událo. Tudíž bych opět musela psát o sobě, o svých třech chlapech a přátelích, což by víckrát už asi nevydýchali. Na druhou stranu – Never Say Never (Nikdy neříkej nikdy).
Andrea Kábelová
Narodila se 25. 3. 1970 v Bratislavě. Studovala filozofii a sociologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po dramatických volbách v červnu 1992 se ale vrhla na dráhu zpravodajky Československé tiskové kanceláře, kde se věnovala zejména referování o průběhu jednání Vladimíra Mečiara a Václava Klause o rozdělení společné republiky Čechů a Slováků. Po přestěhování do Prahy působila jako parlamentní zpravodajka z Poslanecké sněmovny pro MF Dnes. Po mateřské dovolené pracovala jako copywriter pro různé PR agentury, na šest let pak zakotvila jako šéfredaktorka časopisu pražské hospodářské komory. Nyní pracuje na odboru vnějších vztahů České advokátní komory. Jak sama říká, kniha „Veselá svině“, která vychází 29. 5. 2020 v nakladatelství Zeď je její literární premiérou a doufá, že i derniérou. Je vdaná, má dva syny Viktora a Tomáše.