Proč jste se tak bránil našemu rozhovoru?
Strašně se mi do toho rozhovoru nechtělo. Je pro mě bytostně pitomé, mudrovat nad mrtvýma děckama, nad lidským utrpením. Cítím se blbě, když o tom mám mluvit.
Nakonec jste souhlasil…
Já už se v tom zápase, který není existenciální, ale existenční, nemůžu fyzicky obětovat. Ale můžu psát, můžu řvát, můžu dávat rozhovory, můžu chodit na demonstrace – což dělám, nejenom v případě Izraele, ale i Ukrajiny. Já o těch věcech vždycky přemýšlím, ale o některých věcech je přemýšlet marné.
Pamatujete si, co jste si pomyslel, když jste poprvé slyšel o útoku Hamásu ze 7. října?
Jo. Pamatuju. Byl jsem nasranej, hrozně mě to bolelo a dotklo se mě to. Vnímal jsem to velice osobně. Sice žiju daleko, ale něčím jsem tam – kouskem své identity, kouskem své historie jsem s několika kamarádkami a kamarády, které tam mám. Poprvé jsem za hranice vycestoval až po listopadu 1989 a moje první cesta vedla do Izraele, ta úplně první.
